Byl pátek, 58. výročí okupace. Před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské — na místě, kde v srpnu 1968 hlasatelé s nasazením života vysílali do posledních chvil, než přišly sovětské tanky — se sešly stovky lidí uctít památku mrtvých. A stalo se něco, co pokrytci nazvou „narušením piety”. Já to nazvu jinak: lidé promluvili.

Když k mikrofonu přistoupil předseda Sněmovny Tomio Okamura a začal mluvit o tom, že je třeba ctít pravdu a demokracii, dav ho přehlušil pískotem. Ozvalo se skandování „hanba”. A padlo i „ruský šmejde”. Prakticky po celý jeho krátký projev. Když pak mluvila ministryně financí Alena Schillerová — kterou k rozhlasu poslal Andrej Babiš, protože sám se omluvil a odjel do jižních Čech — reakce nebyla o nic tišší. Pískot. A pokřik „Hranolko”.

A tady se dostáváme k jádru. Schillerová ve svém projevu připomněla Františka Kriegela — jediného československého představitele, který v roce 1968 v Moskvě odmítl podepsat Moskevské protokoly. Jediného, kdo tehdy dokázal říct „ne”. A právě v tu chvíli se z davu ozvalo, že ona nemá právo Kriegela brát do úst.

Ten výkřik je přesnější než celé hodiny komentářů. Protože co byl Kriegelův podpis? Byla to zkouška charakteru. Test, kdo pod tlakem mocných zůstane stát rovně a kdo se ohne. Kriegel neohnul. A po pětapadesáti letech stojí před rozhlasem lidé z vlády, která se opírá o SPD, o Motoristy, o síly, jimž z úst nevymizelo echo Moskvy — a připomínají jeho odvahu, jako by byla jejich. To není pieta. To je pláč nad hrobem, který sami pomáhají kopat.

Protože o čem tam prezident Petr Pavel mluvil? O tlaku na nezávislá média. O „plíživějším tlaku” na jejich omezení. A není to řečnická ozdoba — na podzim začne Sněmovna projednávat vládní návrh na změnu financování České televize a Českého rozhlasu. Přesně těch institucí, před jejichž budovou se ti politici sešli truchlit. V roce 1968 byl rozhlas první cíl okupantů, protože svobodný hlas je vždycky první na ráně. A dnes o jeho financování — tedy o jeho nezávislosti — rozhoduje koalice, kterou před tou samou budovou vypískali.

Řeknou vám, že pískat na pietě se nesluší. Že je to nedůstojné. A na první pohled mají kus pravdy — pieta má být tichá. Jenže položme si otázku poctivě: co je vlastně nedůstojnější? Pár set lidí, kteří nevydrželi mlčet, když jim před očima přebírá odkaz hrdinů ten, kdo by v roce 1968 stál na opačné straně? Nebo politici, kteří si na výročí okupace přijdou pro fotku k mikrofonu, aby za pár týdnů hlasovali o osekání médií veřejné služby?

Ten pískot nebyl neúctou k obětem. Byl neúctou k pokrytectví. A ti dva pojmy si nikdo nesmí splést.

Nezapomínejme, co řekl Vystrčil, předseda Senátu, který si žádný pískot nevysloužil — jen potlesk: je důležité zachovat si páteř, ctít hodnoty, zůstat odvážný a vytrvalý. A říkat pravdu i tehdy, když je to nepohodlné. Dav před rozhlasem přesně tohle udělal. Řekl pravdu nahlas, i když se to „nehodilo”.

Kriegel by se za ně nestyděl.

Zdroje v prvním komentáři:

Byl jsem zvyklý, že pieta je tichá. Letos ticho nebylo — a bylo to správně. Napište mi, jak to vidíte vy."