Předně přeji všem krásný rok 2025. Hodně štěstí, zdraví a vůbec všeho, co si kdo přeje.

     Máme tu ale novoroční zamyšlení, ke kterému mě přivedla ČT 1 a její program na večer 1.1. a to film Bratři. Už předtím jsem si říkal, že přejít ze zažitých komedií v podstatě na drama, je odvaha. Jenže ono je to ještě vážnější, bylo dopředu jasné, že bude mela. O Mašínech jsem věděl dost, ale nikdy jsem nešel úplně dopodrobna a tak jsem vlastně neměl názor, jestli jsou hrdinové, nebo vrazi. Po shlédnutí filmu jsem se jal nastudovat všechny dostupné historické prameny, abych si obrázek vytvořil. Protože znám to i ze svého okolí, podle prskajících starých komunistů jsou to vrazi a o tom, že by oni měli nějaký podíl, to prý ani náhodou. Já jsem přece na tom konci republiky nebyl. To spolu s tím, jak komunisté perzekuovali celou rodinu a vlastně potom dlouhé roky i ji a poskládání si všeho dohromady, jsem došel k závěru, který je úplně na konci.

Nebudu to protahovat, ale objevil jsem pár vět od jejich sestry:

„Nacismus bohužel takřka vymýtil naši elitu. Jednak emigrací a jednak fyzickou likvidací těch opravdu nejstatečnějších lidí. A nato okamžitě navázal komunistický režim. Člověk začne být přizpůsobivej, ustupovat. A definitivní morální konec, to si troufnu říct, to mně může odporovat, kdo chce, zlomení páteře této společnosti, bylo od okupace v osmašedesátém roce a pak Husákova normalizace. A to, co žijeme teď, já tomu říkám druhá normalizace. Ovšem dnes nevím, kde brát ty vzory a jak se proti tomu postavit...“

„O vlastní osobu jsem neměla vůbec strach. Přišlo mi naprosto přirozený, že to žiju. Proti srsti mi bylo, že trpí jiní lidé. To, jak trpěla moje matka, jak umřel můj otec. A aby to mělo pokračování? To nevím, jestli byl strach, ale bylo to nepřijatelné. Vždycky na světě budou lidi a osoby, kteří budou potřebovat pomoc a podporu, kam můžu napnout své síly. Nemusí to bejt vlastní člověk.“

Zdena Mašínová mladší, rozhovor,

Na podzim roku 1953 utekli její bratři Ctirad a Josef za známých okolností na Západ. (O útěku bratří za hranice se dozvěděla až z vysílání rádia Svobodná Evropa.) Na bratry už komunisté nemohli, a tak jejich zloba dopadla na zbytek rodiny, tedy i na tehdy dvacetiletou Zdenu. Následovalo zatčení (26. listopadu 1953) v Olomouci. Poté strávila několik měsíců na samotce^{[p 3]} ve věznicích v Olomouci a Praze-Ruzyni, kde byla téměř denně podrobována výslechům. Zatčena byla i Zdenina matka a strýc.^[2] Na jaře 1954 Zdenu sice propustili na svobodu, ale StB ji i nadále bedlivě sledovala (až do roku 1965).^{[p 4]}

Zdeninu matku mezitím komunisté odsoudili za spoluúčast na zločinném spiknutí proti republice k 25 letům odnětí svobody. Strýce Ctibora Nováka odsoudili dokonce k trestu smrti za velezradu a špionáž^[1] (byl popraven v roce 1955 spolu s dalšími dvěma členy skupiny bratří Mašínů).^[2] Těžce nemocná Zdena Mašínová starší byla vězněna v kobce v pražské Ruzyni a 12 měsíců ji tam nechali bez pokrývek na holé zemi v hrozném stavu.^[3] Na následky těžkého nádorového onemocnění zažívacího traktu zemřela ve vězeňském pracovním táboře v Pardubicích 12. června 1956.^{[1][p 5]}

Zdenina matka byla i velmi neuctivě pohřbena – její ostatky byly hozeny do šachty hromadného hrobu Ďáblického hřbitova.^[3] Bez pohřbu a v tichosti. Zdena hledala matčiny ostatky tak dlouho, až se jí to podařilo. Čtyřicet let pak chodila za matkou spíše na smetiště než na hřbitov a nikdy tam nikoho nepotkala. Málokomu se totiž podařilo identifikovat místo ostatků svých blízkých – obětí komunistické totality. Nikdo nesměl místo ani označit.

Tak já se tedy přikláním k názoru, že to byli hrdinové. A s žádným komančem o tom diskutovat nemíním.